Naše slohy, dílka a nějaký ty spisy.... říkejte si
tomu jak chcete:)
Tahle stránka se jmenuje dílka a článečky, ale zatím tu byly jen ty články... takže jsem vložila novou galerii s názvem dílka... budu ráda, kdž se mrknete:)
KDYBYCH...
Kdybych byla zahradníkem, vypěstovala bych květinu. Takovou, kterou ještě nikdy nikdo neviděl, se stonkem bez trnů a bez jedu a květem tak nádherným a ušlechtilým, aby měl člověk pocit že se v něm ukrývá celý svět. Květinu, která by voněla tak, aby se u ní musel zastavit každý, kdo by šel kolem. Protože ta vůně by ho naplňovala něčím zvláštním, omamujícím... něčím bolestně novým. Byla by to rostlina stvořená pouze pro světlo slunce... a proto by kvetla jenom jeden den a pouze v čase, kdy by bylo slunce uprostřed oblohy. A pak by zemřela, bez toho, aniž by si někdo stačil všimnout těch jedinečných rysů.
Kdybych byla architektem, navrhla bych dům. Dům pro ty, kteří nemohou najít domov, byť nikdy nejsou sami. Dům pro lidi, kteří díky svým snům nikdy nespočinou. Budovu, která by byla domovem pro všechny představy a fantasie dětí, neboť právě famtasie se ze světa vytrácí čím dál více a rychleji. Tam by si byli všichni rovni, tam by utíkali před realitou, před sebou samými. Byl by to domov, který by mohl být realizován navždy jenom na papíře.
Kdybych byla kovářem, ukula bych okovy. Pevné a striktní. Pouta pro všechny, kteří kdy byli schopni ztemnit či vzít cizí život, nebo životy. Pro všechny, kteří pokřivili pohled na svět svým dětem a jejich snům. Pouta, která by nikdy nikdo nerozepnul, přikovaná ke zdi té nejtemnější propasti. Zamknutá slzami a krví obětovaných, ta by nikomu neodpustila. Vytvořila bych dva záchranné kruhy pro doby největší nouze, jen pro jedno jediné rozhodnutí. Náramky, které nesmí spatřit světlo světa.
Kdybych mohla být měsícem, hlídala bych, aby byla všechna víčka v noci zavřená. Dýchala bych do tmy klid. Představovala bych prázdnotu, do které by lidé mohli vykřičet svoji bolest. Místo kde by mohli nechat špatné vzpomínky a trápení. Byla bych svatyně dodávající ostatním víru, naději a odhodlání. Promlouvala bych k lidem ve snech, kterým by nejdříve museli uvěřit.
Kdybych si mohla vybrat, čím se stát, chtěla bych být samota. Útočiště pro ty, které ostatní zklamali. Byla bych ticho, které by hladilo jejich rány a chladilo hlavu slovy, která by nebyla slyšet. Byla bych jediným místem, kam by chtěli utéct před ostatními a byla bych všude. Stala bych se útočištěm pro ty, kteří hledají krásu a inspiraci, domovem pro opuštěné a největším trestem pro trestance.
A hlavně..... se mnou by nikdy nikdo nebyl SÁM
_________________Áňa-Lemond Kirsch_______________________
MÁM TĚ RÁDA...
vždycky jsem měla. ty jsi ten, který mi pokřivil pohled na svět, na kluky. hledám tě všude. kdekoli, jen malou část tebe, ta mi stačí. myslela jsem, že jsem našla svoji druhou polovinu, že ty jsi ta část, která mi chybí.ale nejspíš nejsi.Asi ještě něco chybělo... něco úplně nedůležitýho....Jenom láska ke mě... ta tam asi nikdy nebyla tak, jak jsem doufala, že tam je.... je mi to líto... ale musím se z toho dostat, a já se z toho jednou dostanu... snad. Víš...................... mám tě mnohem víc než ráda.
_____________________________________Aňula-Lemond Kirsch_______
Jednou jsme dole, jednou nahoře...
To ví tak všeobecně všichni. Ale jen málokdy si to člověk doopravdy uvědomuje. Když jsme nahoře, jsme šťastní. Když jsme dole, teprve se začeme ptát, co všechno máme, nebo co ztrácíme. Přemýšlíme o tom, proč se vždycky všechno hroutí najednou. Proč se jednou pohádáme s celým svštem a zase jsme sami. Jen JÁ a zrcadlo. Tiché chvíle a přemýšlení, slabé fňukání. A k čemu? Jen k tomu, aby nás život nebavil, jen proto, abychom přemýšleli o tom, jak nízko ještě můžeme spadnout...
Jsme spolu ještě? A jestli jo, má to smysl?
________________________________Anička___________
Sny... na co jsou sny? Jenom na to, abychom si pořád něco nalhávali a ničili se představou, že to tak možná jednou bude, ikdyž uvnitř víme, že je to kravina? Některý sou krásný, máme pocit, že aspoň máme kam utéct... o to horší pak je vrátit se.... Kdo ví, možná, že se jednou nevrátíme a zůstaneme uzavřený sami v sobě... Toho se bojím, bojím se snů... bojím se připustit si, že všechno co chci je tak strašně daleko, neumím přijmout bolest tak snadno jak bych chtěla, nemůžu se jen tak obrátit a jít... bojím se toho, že mi moje sny zase ublíží... a tak se jich vzdávám - mám jen cíle.
Anička
-------------------------------------------------------------------------------------
Jak těžké je žít?
Nemám ráda konce něčeho, co mi bude chybět a nemám ráda hádky kvůli blbostem. Někdy se mi nechce mluvit s ostatníma, protože nevim, co jim říct na jejich stupidní otázky, nedokážu se bavit, když moje srdíčko drží smutek, ale dokážu se z dobrý vůle přetvařovat a vypravit ze sebe něco jako smích. Nepotřebuju soucit ostatních a tak s nimi nemluvím o svých problémech, nebo změním téma. Nerada vzpomínám na to, co jsem zkazila nebo na to, čeho jsem se vzdala, o to víc nemám ráda když ty vzpomínky přijdou samy od sebe.
Snažím se hledat radosti v maličkostech, ikdyž je to někdy mnohem obtížnější, než se může zdát. Snažím se pomáhat jak to jde, abych i sebe naplnila pocitem, že někdo pomůže mně.
Nemám ráda všechny ztráty, kterejma musíme projít. Nemám ráda smůlu, nejsem připravená k odvetě.
Nechci zkončit někde připoutaná k posteli, nechci umřít a pak vědět, že jsme dojeli. Chci pevně sevřít hřejivě okamžiky radosti a rozpustit aspoň trochu ledovou bránu, která se okolo mě tvoří.
Chci si užít dokud můžu každý obejmutí, každej nádech a tep srdce, i ten poslední .... ten zvlášť
Anička
_______________________________________________________________
Píšu
Je pozdě. Nemůžu usnout, a tak ti píšu.
Je mi smutno. Po všem dobrým i zlým, co bylo. Po chybách, co jsme dělávali, po větách, co jsme říkávali, a tak ti píšu.
Nenávidím tě za to, žes mě nechal.Nenávidím tě za to, že kvůli štěstí jiné jsem nešťastná já. Nenávidím tě, žes mi nedal sbohem, žes mi nechal kvanta krásných vzpomínek, ze kterých je mi zle. Nenávidím, že tě miluju. A tak ti píšu.
Pořád mám před očima tvoje ruce. Každou vteřinu si vzpomenu na to, jak jsi voněl a objímal mě. Na to, jak ses smál a jak ses díval. Na tvoje pohyby a tvoje vlasy. Na tvůj hlas, kterej mi zní v hlavě, a tak ti píšu.
Pamatuju, jak a čemu jsme se smáli, o čem jsme si povídali a čeho jsme se báli. Pamatuju chvíle, kdy jsi i ty měl slzy v očích a já je zaháněla. Ty moje zůstávají, a tak ti píšu.
Vím, kdy přišly špatný chvíle a vím o svých chybách. Vím, jak mi bylo, když jsem nevěděla co říct, vím, jak bylo tobě a vím, jak mi je teď, a tak ti píšu.
Snažím se konečně uklidnit. Vždycky, když si myslím, že už je to v pohodě, vzpomenu si a zjistim, že není. Snažím se přát ti štěstí a nemyslet na to, že jsi s ní. A pořád píšu.
Mám pocit, že to ještě nezkončilo, přitom vím, že si to jen namlouvám. Mám strach, že už s tebou neumím mluvit vůbec...Věřím, že zas budou lepší chvíle a ty v nich nebudeš. Věřím, že tenhle dopis nikdy nepřečteš.
Anička
Náhledy fotografií ze složky obrázky